Po půlroce od veleúspěšného mistrovství na Kosti jsme opět na Kosti. Půlrok mapového půstu a přesto Kamča vítězí. A tak se ptám: Mamko, kde je Tvoje mapové manko?
Jarní skály jsou evergreenem našeho kalendáře, kam jsme zavítali myslím už popáté. Letošní návrat Mrazíka sliboval nejprve pokračování Pražské zimní ligy, nakonec ale kromě občas zledovatělých severních svahů bylo, ostatně jako vždycky, až nebesky nádherně. Sympatická stavba tratí využila předností generalizace na 1:15 000 - s převýšením se šetřilo, nabízely se volby a kontroly byly spíše klasikové, proložené občasným zpestření do middlu. A když si představíte, že bylo nádherné sluníčko, borovice začínaly vonět a klacky a zbytky sněhu křupaly pod nohama, nemělo to zkrátka chybu.
Až na pokleslou fyzičku. To ale není případ Kamči, které se běželo výborně. O to lepší pocit měla, protože od návratu ze Šumavy zápasí s bacily, jarní únavou a rostoucí emancipací Magdalenky, která se překvapivě stává neúnavným členem rowdies. Kamčino letošní vítězství má ve srovnání s loňským vítězstvím punc nejvyšší kvality i z toho důvodu, že letos za ní skončilo trio z české repre a Kamča na trati vyhrála 12 z 19 mezičasů.