pondělí 2. října 2017

Velkommen til Norge

Během babího léta jsme podnikli výlet do Fredrikstadu, který leží co by kamenem dohodil od Haldenu, Mekky orienťáků celého světa. Možnost zaběhnout si během "indiánského" léta v norských bažinkách, borůvčí, na žulových kamenech a v hustníčkách byla zkrátka neodolatelná. Stejně tak uvažovala i spousta dalších Čechů, kteří okolí Fredrikstadu znají z lyžařských závodů, a tak na závodě byla hojně slyšet čeština.
Zádumčivé terény v okolí Fredrikstadu (foto: pořadatel)
V závodě Kamča srdnatě bojovala a s místními specialistkami vybojovala 4. místo. Se svým umístěním 40. ze 83 mezi muži "lang" musím být také spokojen. Alička si také vyzkoušela severský terén, naštěstí trať D10 byla výlučně po cestičkách v okolích lyžařského areálu místního lyžařského klubu.
Mimořádně pěkná střední pasáž mužského závodu
Nejvíc pohádkově ale zní, že závod byl dobře dostupný autem - na rozdíl od 14 hodin do skutečného Fredrikstadu je to sem z centra Čech jen o něco více než hodinu. Teď už jste se asi dovtípili, že je nutné si norštinu přeložit do češtiny a že Fredrik = Frederic = Bedřich; tudíž že myslím epesní závod v Bedřichově

Kdo nevěří, ať tam běží; anebo se alespoň podívá na video, které poetikou vůbec nepřehání.

pondělí 25. září 2017

Bahno a mlha

Poslední tři víkendy jsem měl možnost objevit se v Jizerkách. A pokaždé pršelo. Po mistrovském víkendu by se mi skoro chtělo použít i jiné, o dost barvitější slovo.

Na podzimní mistrovství na klasice ale takové počasí asi zkrátka už patří; bez mlhy by v bučinách byla jinak zbytečně velká viditelnost. Celkově je bučina nad Raspenavou, lemující Jizerky ze severu, o dost jiný než smrkový zbytek. Průběžnost je poměrně velmi dobrá a nálet není ani tak hustý. Ve svazích se navíc rychle tvořily pěšinky, což dost zjednodušilo orientaci. I proto odstupy v řadě kategorií nebyly nijak velké a bylo potřeba se nebát a valit.

To nicméně platilo hlavně pro semifinále, které pro mne veterána v H40 znamenalo o trochu delší middle na 47 minut a 12. místo. Ve finále se hlavní kategorie zpotily o dost víc, když v mužích jen 6 mužů dal závod pod 110' a jen 2 ženy pod 80'. Stejně jako loni jsem měl velkou část fakticky téměř stejnou jako elita žen a tak bylo dobré se porovnat - zatímco na prvním dlouhém postupu se mi cesta spíše nevyplatila, na druhém postupu to byla zlatá volba, která mne vynesla v té chvíli na průběžné 7. místo. S ženami jsem měl navíc společných posledních 6 kontrol, kde jsem dost chyboval a od Kamči dostal dvě minuty, což byla škoda, protože každé vítězné porovnání s mojí drahou polovičkou se počítá. (I když pro rodinnou pohodu je možná lepší pravý opak.)
Část mužské elity, dlouhé postupy jsme měli velmi podobné
Nakonec jsem doběhl spokojeně 11. a pár posledních chybek by mi stejně mnoho nevyřešilo. Takže spokojenost, vlastně jde o můj možná nejlepší výkon v konkurenci mých dávných soupeřů, na které jsem se vždycky díval z uctivé vzdálenosti. Moje drahá polovička závod rozeběhla špatně první delší volbou, pak ji doběhla Vendula Horčičková a v tandemu si doběhly pro 1. a 4. místo. Pro Kamču to znamenalo pár bodíků pro cenné celkové 3. místo v Českém poháru. Nicméně i kdyby doběhla poslední, o bronz by nepřišla, protože měla stále ještě jeden dobrý výsledek v rezervě.

neděle 17. září 2017

Trilogie

Jelikož se do Dejvického divadla nedá dostat jinak než hacknout servery Ticketpro, nezbývá než si ansámbl užít při štacích na jiných jevištích. 

Letos byla příležitost zažít Jaroslava Plesla při Hamletovi v rámci Letních shakespearovských slavností. A jelikož jsme na divadle venku a dokonce před Míčovnou Pražského hradu nikdy nebyli, volba byla jasná. Navíc si člověk mohl připomenout pouze rok starou oslavu padesátin pana Nejedlého, kde se mastnými tácky likvidoval Letohrádek královny Anny. (Mimochodem si tipněte, kolik z hostů je nyní subjekty trestního řízení.)
Jedním z prvků Dejvického divadla bylo využití mobilního telefonu, anebo sborové sledování hodinek poté, co na nedaleké věži začaly odbíjet hodiny
Jaroslav Plesl ukázal, že je skutečně zdatným nástupcem Ivana Trojana a že zvládá široký rejstřík poloh, zejména labilní, vyděšené, zmatené a nenávistí svírané typy. Jeho expresivní výjevy, které v Černé díře vypadaly až přehnaně, se na velkém jevišti vyjímaly výborně. Hodně se mi líbila i Lenka Vlasáková jako Hamletova matka; krásně se stylizovala do role matky, čímž navázala na docela velkou tradici českých dam-hereček. Hynek Čermák byl trochu schematický, ale co čekat od role, kde se v zásadě jen postává opodál. Nicméně pro zážitek z Hamleta bylo nakonec zásadní jiné - to, že organizátoři měli dostatečnou zásobu dek a podušek pod zadek.

Druhým divadelním zážitkem byla Pýcha a předsudek v Národním divadle. Ve srovnání s komorními scénami, kam běžně chodíme, zde byly impresivní kulisy velkého jeviště; dokonce v jedné části hry, kdy se využívala hloubka jeviště, byly vzadu postavené mikrofony. Pavel Batěk jako Darcy měl neuvěřitelný účes a s tím spjatý i neuvěřitelně aristokratický projev. Magdalena Borová, kombinující křehkost a temperament, potvrzuje, že se v roce 2004 zcela zaslouženě stala Talentem roku. Celkově jde o lehčí repertoár, s koncem trochu jak z červené knihovny, ale s vtipnými detaily, třeba když si David Prachař jako pan Bennet neustále čte v knížce, přičemž její velikost symbolizuje jeho aktuální ekonomickou situaci.
Cíl zněl jasně - provdat pět dcer, a to za každou cenu
Jen o několik dní později nás čekala audience u Jejího Veličenstva, královny Alžběty II. Představení jsme si užívali z krajní řady na 3. galerii, což bylo fakticky jak z ptačí perspektivy. Hra je poměrně netypická svým jednoduchým formátem, kdy se střídají jednotlivé audience, záživná je myslím zejména pro ty, kdo si dobře pamatují reálie poválečné britské politiky, včetně posledních několika premiérů. Iva Janžurová navzdory svému věku (76) a nedávné operaci srdce hraje neuvěřitelně s přehledem a na postavě královny ukazuje, jak se "normálnost" a čistota charakteru dokáže kombinovat s obrovským tlakem její funkce. Myslím, že nejzajímavější je část s princeznou Dianou, která byla i ve skutečnosti kritickým bodem pro celou monarchii a možná by si proto zasloužila delší zpracování; málokdo z nás plebsu dobře chápe, o jak složitý problém se jednalo. Na závěr si Iva Janžurová zasloužila standing ovation celého Stavovského divadla.
Co kdybychom tu lednovou šaškárnu zrušili a vrátili se k monarchii, když už máme tak úžasnou královnu?

neděle 3. září 2017

Pěkné prázdniny 2017

Po přečtení profilu legendy českého OB Jany Cieslarové na O-news mi došlo, že by bylo záhodno své reportáže osolit či opepřit retrospektivami do minulosti. Protože legendy budou žít, jen když se o nich bude vyprávět.

Dnes dojde na Honzu Vokurku. O něm Vám, děti, Google mnoho nepoví, pokud si nespojíte, že právě tento Honza Vokurka je úspěšný a odvážný zakladatel značky sirupů Kitl. Ale pojďme na něj oklikou. Připomeňme si, že příští rok se poběží Světový pohár na Petříně (nebo na Vyšehradě). A kdeže se v roce 1995 konala "oficiální světová premiéra" parkového orienťáku? Na Petříně! (viz str. 14)

K závodu se váže studentská legenda, kdy se v jedné z menz Honza Vokurka s kamarády vsadil, že si závod také zaběhne. Ale jak to vykoumat? Jednoduše. Ze svého kamaráda z ciziny udělal cestovního agenta, který do Prahy údajně přivezl závodníka z Jižní Afriky. V té době nebylo tak jednoduché provětrat Internet a něco z nějak dostat, nemluvě o tom, že Jižní Afrika nebyla naší optikou úplně spořádané místo na zemi; Nelson Mandela byl tehdy prezidentem sotva rok a mimochodem ještě dalších 13 let si pobyl na americkém seznamu teroristů.

Celý kanadský žertík dopadl na výbornou a Honza Vokurka (jméno jeho alter ega si už bohužel nepamatuji) se skutečně postavil na start a závod docela slušně zaběhl vedle světových hvězd, včetně tehdy famózního Rudolfa Ropka. O tom všem píše časopis Orientační běh z roku 1995, který tehdy perfektně (řekl bych až legendárně) vedl Kamil Arnošt.

A jak že to souvisí s Pěknými prázdninami 2017? Téměř nijak, ale právě proto o tom píšu. Pro mne nebyly Pěkné prázdniny příliš pěkné - chytil jsem střevní chřipku, která s rodinou cestovala z Plzně přes jižní Čechy, do Prahy a pak do Jizerek. A tak jsem se dostal do akce až na E3. Protože tedy nemám o víkendu o čem jiném psát, musíte vzít zavděk jen tím, že zmíním perličku související s mojí startovní pozicí; startoval jsem - a teď přichází dramatická pauza - dvě minuty za Honzou Vokurkou.

Jelikož jsem terénem cestoval polopěšky, překvapilo mne, když jsem na K18 zaslechl rytmické hekání jak od tenistky Moniky Selešové. Ha, Honza Vokurka a takový projev? To hekání asi nevydržím, říkal jsem si. Naštěstí se ale vydal postupem přímo ke kontrole, přičemž mně bylo z detailního přečtení jasné, že skalní sráz je zrádně souvislý. Postup šikmo napřímo pak znamená velkou obíhačku až dozadu. Zvolil jsem tedy výstup zprava a kochal se tím, jak jsem nad reprezentantem Jižní Afriky vyzrál. Když jsem se blížil ke kontrole, měl jsem jako zadostiučení ještě jednou akustický kontakt, tentokrát ale zespodu od skal.

To byl ve zkratce můj hlavní, a přiznám se bez mučení, poněkud bizarní zážitek z Pěkných prázdnin. Zbývá jen dodat to hlavní: Aličce se podařilo v E1 být na 2. místě v D10 a Kamča celkově vyhrála elitu, i když v E1 i E2 běžela v útlumu, daném agresivní (zřejmě) rotavirózou. Jen škoda, že místo elity neběžela H55, mohla vyhrát krásnou sekeru. Na druhé straně, kdyby běžela D55, dostala by jen slipové vložky - a mohla by řešit, k čemu je dámy v tomto věku potřebují.

neděle 27. srpna 2017

Potřetí do stejné řeky, respektive na stejný kopec

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale skutečně to znamená, že do ní nelze vstoupit třikrát?

Kamča se letos potřetí (po letech 2012 a 2015) rozhodla opět se zúčastnit závodu mezi třemi chatami (3 rifugi), kde trojice závodnic soutěží o ceny na prvních třech místech. Závod je v severní Itálii populární, účastní se ho mj. Giorgio Di Centa.

Tým prošel jen drobnou obměnou; na úsek nahoru byla opět Pavla, na úseku v traverzu a po feratě opět Kamča, jen náročného seběhu se na poslední chvíli ujala Alča Voborníková. Cíl byl jasný - zlepšit chronické bramborové umístění.

Závod se vyvíjel nadmíru dobře - nahoře Pavla dobíhala na čele s Britkou. Kamča získala na Britky náskok a Alča hrdinně vyrazila dolů do Colliny (Forni Avoltri). I když stíhající britská finišmenka byla nad její síly, konečné druhé místo pořád bylo historicky nejlepší pro tento tým. Navíc Kamča získala i cenu za druhý nejlepší čas na svém úseku. 
Zleva bývalý špičkový sjezdař, 13x vítěz závodu Světového poháru Kristian Ghedina
Teď zbývá jen otázka, zda příští rok bude či nebude platit heslo "třikrát a dost". Ale vzhledem k tomu, jak dobře to letos šlo a že s Britkami mají děvčata otevřené účty, bych si na to heslo nevsadil ani tři kopějky.

středa 2. srpna 2017

Třetí o jediný bod!

Stejně jako před pěti lety Kamča opět reprezentovala na mistrovství v běhu do vrchu. Opět na trati nahoru-dolů. Opět byla z českého týmu třetí, díky čemuž přinesla cenné body pro tým. Je tu ale přece jen malý rozdíl - před pěti lety na bronz chyběl jediný bod, zatímco letos jediný bod na bronz přebýval. A právě ten jediný rozhodl o tom, že si děvčata domů přivezla medaile, o kterých referuje i atletika.cz.

Minule bod na medaili chyběl, nyní bod přebýval. A pak že na světě neexistuje spravedlnost.
Děvčata, jste hvězdy (foto: atletika.cz)
Mimochodem, ten jediný bod znamenal pro Kamču s časem 71:59 pouhých 15 vteřin náskoku. Což ilustruje, o jak náročný závod šlo; běžela se dvě kola, každé na 6,5km s 430m převýšením, včetně velmi prudkých výběhů a technických seběhů po kořenech. A proč tak dlouhá trať? V rámci rovnoprávnosti mužů a žen letos došlo ke sjednocení tratí mužů a žen. Což fakticky znamenalo, že pořadatelé jen prodloužili ženskou trať na úroveň mužské.
Doběh shodou náhod pod českou vlajkou
Jinak okamžiky štěstí se prolínaly se surrealistickými zážitky s italskou organizací, kdy týmy jely z vyhlášení policejním autobusem, který zkrátka nehodlal dělat přestávky, takže do cíle přivezl důkladně pozvracený interiér. Nebo nepochopitelná logistika, kdy zatímco Italové byleli na místě, Češi bydleli v hotelu vzdáleném 80 minut autobusem, přičemž závod juniorů začínal už v 9 hodin ráno. Vtipné byly i služby maséra, který nemasíroval, protože byl tak trochu unavený.

Kamča se na svém druhém MS v běhu do vrchu zlepšila od minula o 22 míst ze 44. na 22. místo. Trend tedy napovídá, že při svém dalším startu v další pětiletce (v roce 2022) by měla doběhnout na nultém místě.

pondělí 17. července 2017

The Wall 2017

Pražský kros Dvě kola při zdi je stálicí pražského krosového nebe. Možná je za jeho oblibou tombola s nářadím, možná tekutý chléb, nelze vyloučit ani podprahový efekt rozdávaného chleba se slaninou.

Pro nás jde hlavně o tradici, kdy si zaběhnou i naše děti a kdy se Kamča porovná se svými historickými časy, ať už jde o rok 2010, 2012 či 2013. Letos je potěšitelné, že se jí - opět na kratší trati jednoho kola - podařilo o 8 vteřin vylepšit skvělý čas z roku 2010; na trati cca 4,2 km s kopcem je 14:50 slušný kalup.
Na prvním místě je úsměv pro média
Ještě o stupínek větší radost nám udělala účast Majdy a Marečka na trati 200 metrů. Jak je již v naší rodině tradicí, děti tento závod běžely v sandálkách; Magdalenka dovedla úborovou etiketu k dokonalosti, když k sandálkům přidala i šatičky.
Mareček chlapce o dvě hlavy vyššího do cíle přespurtoval ve stylu Petera Sagana (ani k tomu nepotřeboval lokty)

čtvrtek 13. července 2017

Bez dětí se šlape líp

Oberbergensee - Grubenjoch (2337): První zastávkou na cestě do Dolomit byl kultovní terén u Oberbergensee. Hned u jezera vidíme startovní lampionek; holt místo orienťáku vskutku zaslíbené. Nicméně sami jsme usoudili, že lopuchy jsou příliš vlhké a kameny příliš četné na to, abychom z tréninku "na tušáka" něco měli a tak jsme lopuchy nechaly vlastnímu osudu. Na vrcholu, kde ostře fičelo, jsme podle vrcholové knihy byli první po 3 dnech a pod vrcholem potkali jen stádo koz a kozlů. Ti na nás šli stejně urputně, jako dole v údolí mladí býčci u napajedla. Že by se jim nelíbila červená reprezentační bunda od Nike?
Grubenjoch nabídl výhledy hned na několik různých alpských ledovců
Karerpass - Pas dal Vaiolon (2560) - Rif. Rod di Vael: Pochodem okolo Rotwandu v masivu Rosengartenu zahajujeme túry s hlavním cílem vyzkoušet kvalitní capuccino na horských chatách. Ještě předtím se ale rozehříváme orienťákem lety v kamenitém labyrintu pod Latemarem. Mapa z roku 2010 (já běžím na střídačku WE, Kamča MA) je úžasně spolehlivá, jen je kuriozní, že se lesem posouvají štěrkovité splazy, dokonce až o stovky metrů. Dělat zde revizi mapy může být pěkná lekce z geologie a ze studia erozních procesů.
První dny bylo trochu více akce v povětří
Passo Rolle - Mt. Mulaz (2906): Tento trek doporučuji, nabízí ojedinělou možnost dostat se na jeden z vrcholků impozantního masivu Pale di San Martino. Nahoře se nabízejí krásné panoramatické výhledy. Poblíž na Rif. G. Volpi di Misurata je i dobré capuccino.
Zvon na vrcholu Mt. Mulazu
Passo di Vallés - Cima della Venegiotta (2401): Krátká procházka, která ale nabídla podobně skvostné výhledy jako Mt. Mulaz, jen výrazně více zadarmo; pěkný cíl pro děti. Pěkný je i kříž na Cima Vallés o Venegiota. V jezírku neváháme a dáváme krátkou očistu. Jinak zde jsme si potvrdili, že se Italové překvapivě málo věnují značení odboček na menší vrcholy, kam nezavítá tolik lidí. Minimálně tři odbočky nebyly - na rozdíl od mapy z roku 2013 - vyznačené.  

Na hřbítku za Kamčou je vojáky skrznaskrz provrtaná skála
Passo Rolle - Cavallazza (2324): Opět kratší "znouzectnost" po vydatném závodě. Nicméně výlet opět stál za to, nejprve průlezy chodbami z 1. světové války, potom na vrcholek a nakonec hurá do jezírek jak z Pána prstenů. Zpátky procházka magickým lesem z JWOC 2009. I když krátké, opět se nabídly pěkné rozhledy.
V pozdním odpoledni jsme měli Marmoládu jen pro sebe
Passo di Fedaia - Belvedere (2479): Na cestě domů ještě volíme atraktivní hřebínek mezi Piz Boe a "Marmeládou". Nabízí úžasné panoramatické výhledy, včetně Alp, Marmolada jak na dlani. Za málo potu hodně muziky. Jinak při dojezdu v noci na jih Čech jsem za Třeboné intuitivně zpomalil, protože jsem si vzpoměl, jak zde loni bylo v noci živo. A skutečně, i letos jsem na silnici potkal srnku a to u Horního Žďáru, prakticky na stejném místě jako při loňských návratech.

středa 12. července 2017

Třídenní v Dolomitech

Italský orienťák jsme si před 10 lety užívali na Altiplánu; před 7 lety na Karersee mezi Rosengartenem a Latermarem; a loni na Monte Agaro a nad údolím Valsugany. Letos možná přišel vrchol - zatímco se světová elita brodila v estonském bahně a rasovala v estonských křovinách, my jsme v každé ze tří etap Dolomity 3 Days běhali v luxusních italských terénech, za nádherného počasí a z arén s dechberoucími výhledy na štíty.

E1 - údolí Venegia, start 1780 m.n.m.: Middle probíhal v poměrně náročném terénu, zjednodušil ho ale malý počet kontrol v lese, tudíž se vytvářely pěšinky a v orientaci pomáhali i dohledávající veteráni. Malý počet kontrol a malá variabilita tratí byly asi jediný pořadatelský hřích, který byl nabíledni zejména v takto úžasném terénu, kde zajímavých objektů je přehršel. Ve startovním koridoru bylo ještě zajímavé staccatto v minutě, kdy probíhal zároveň clear, check a vydávání popisů. A to i proto, že popisy byly na širokém papíře a nevešly se do řady popisníků. 
I takto může vypadat volba umístění startu
Pak nás ještě pobavila organizace autobusu z hromadného parkoviště do centra - stejně jako loni se ukázal fundamentální střet italské a švédské kultury, když Švédi poctivě stáli frontu, aby je potom při vstupu do busu smetla masa předbíhajících. Italové samozřejmě ani nestíhali přepravit závodníky včas, ale to při vícedenních moc nebolí; při zpoždění se mohlo jít na krabičku. 
Nejzajímavější část E1; chyboval jsem na K7, když jsem se držel příliš nahoře a v hůře přehledném terénu se špatně dohledával na všudepřítomné vodě
E2 - Passo Rolle, start 1960 m.n.m.: V této etapě se mi opět vybavily momenty stavění kontrol při našich oblastních závodech ("Dej tam maximálně 35 kontrol, víc stojanů stejně nemáme."). Závod začínal pekelným postupem dolů-nahoru-dolů po kravské louce, kde jsem si zavařil mozek a pak z louky seběhl o 90 stupňů jinam a chvilku jsem se hledal i mimo mapu. Což bylo poučení, že nejhorší, co se může stát, je přejít z "objektového" mapování na "český styl" mapování, totiž na styl "já to přece všechno vidím".
Do této části (mapa není mé trati) jsem naběhl střemhlavě a bezhlavě
Poté hlavní část závodu proběhla v pěkném mírně zvlněném plateau. Na závěr byl servírovaný (pro pár hard kategorií) dezert, totiž přeběh do panenského horského terénu JWOC 2009, kde suché větve trhají kůži, voda v trávě je z velké části ještě původem sníh (co zde napadl v červnu) a kde se člověk zastaví 30m od kontroly zoufalý, zda dohledávka bude na minutu nebo na 5 minut.
Shromaždiště téměř jak na českých Béčkách (vpředu stan Martinky a Petra Zvěřinových)
E3 - San Martino di Castrozza, start 1500 m.n.m.: V poslední etapě jsme si s Kamčou spravili chuť, když Kamča byla 2. a mně se podařil poměrně čistý závod (3. místo, 17 vteřin za 2. místem) a jen mne trochu rozladila obíhačka spodem, kde jsem se trápil chůzí v horku a kopci. Mimochodem na závodech byl i pan Adolf Kempf, kterého potkáváme prakticky na všech evropských vícedenních, včetně Prague Easter. Jezdí ve své dodávce, na shromaždišti vytahuje solární panel a vůbec vypadá neuvěřitelně. A to jsem neřekl to nejdůležitější, totiž že jde o ročník 1926; ano, tohle číslo skutečně není překlep.

Takticky bylo zajímavé, že na čísle nebyla nikde vidět kategorie
Na závěr se přiznám, že nechápu, proč 500 Čechů dalo přednost brodění v pasekách a hustníkách pod Tatrami před pobytem ve 2000 m.n.m. Že by solidarita s "astonishingly/estonishingly" zeleném MS v Estonsku? Stačilo přitom jen přidat 19 euro na startovném, dvě a půl hodiny cesty navíc a místo Pribyliny byl člověk ve Fiero di Primiero s výhledy podobnými, jako když se startovalo před pár lety přímo pod Matterhornem. Pro mne osobně byla volba jednoznačná - s pobíháním v (mezinárodně uznaném standardu) fekálního napalmu si raději vystačím celoročně na domácí mapě U potkana.

pátek 23. června 2017

Ukázala Kamča v Africe všem akademičkám záda?

Prolog k článku: V předchozím příspěvku jsem citoval názor, že běh do vrchu je "sport na poblití". Když jsem článek psal, jaksi jsem opomenul, že totéž platí i pro orienťák, pokud se nepovede dát do cíle nezávadnou vodu. Abych si uvědomil svoje novinářské opomenutí, skutečnost se mne rozhodla krutě potrestat a se mnou i další pokolení; opakované vyprázdňování zákeřných bakterií jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a se mnou dalších šest členů naší rozšířené rodiny. Nu, aspoň jsem před létem zhubl do plavek (58 kg). 

Nedělní hromadnou otravu v Litošicích přežila z naší rodiny bez úhony jen Kamča. Což se jí hodilo, neboť hned v úterý a ve středu následovaly České akademické hry na Suchdole. Jelikož se letos neběží Akademické MS, obsazení špičky mělo daleko k úplnosti, ale i tak se závodu účastnila řada reprezentantek. Sprint v prostoru Lysolaj a Suchdola byl poměrně jednoduchý a Kamča ho - v rámci veřejného závodu - vyhrála, 10 vteřin před Denisou Kosovou. Proto se dostala do netradiční upoutávky na článek v O-news, totiž do otázky, zda všem akademičkám ukázala záda. 
Úvodní partie mužského sprintu
Middle proběhl na Vrabcovi, nicméně se využil i prostor skalek na Kozích hřbetech a i jižní svah směrem k Úněticím (Alšova vyhlídka). Díky vyprahlosti si ho závodníci přejmenovali na Afriku. V trochu už zřídlém poli (bakterie skolila další kusy) došlo k historickému úspěchu děvčat z CTB, kdy Kamča byla 2. (23 vteřin za mistryní ČR Vendulou Horčičkovou) a Alča 3., v pořadí Akademického MČR tedy Alča brala cenné stříbro. Děvčata, klobouk dolů.

neděle 18. června 2017

Po pěti letech opět na MS

"Je to sport na poblití," řekla o běhu do vrchu Kamča v roce 2010 v památném rozhovoru pro časopis Orientační běh. To jí ale nezabránilo, aby se letos nevydala do České Třebové na kvalifikační závod na MS v běhu do vrchu. Budíž jí omluvou fakt, že letos se MS běží nahoru/dolů, což je přece jen o něco stravitelnější než jen čistě nahoru.

V okolí sjezdovky Peklák bylo větrno, 12°C a k tomu ostrá konkurence děvčat vrchařek, které kromě síly v nohách mají i rychlost, např. Lucie Maršánová, aktuální vicemistryně ČR na 5000m, která letos zaběhla 3000m za 9:24. Tomu odpovídal i start, kdy po prvním kopci byla Kamča mezi ženami poslední.

Nahoře tedy pochopila, že by bylo záhodno přidat. A tak nezbylo než pustit to bezhlavě dolů, s cílem využít hřeby a k tomu letité zkušenosti z orienťáku. Téhle taktice nahrávaly blátivé pasáže a traverzy ryzím terénem, kde se Kamča cítila jak ryba ve vodě. Zisk ze seběhu byl klíčový pro získání náskoku, který se pak už jen navyšoval, až v cíl dal minutu na druhé místo. Nakonec 10km (600m převýšení) Kamča zvládla za 49:33; mezi muži by skončila 10.
Blahopřání od fenomenálního Vítka Pavlišty
Původně jsem čekal, že mi moje drahá polovička z České Třebové přiveze maximálně nějaké ty železniční pražce. Jsem rád, že jsem se mýlil a že - vlastně po pěti letech - přivezla nominaci na MS v běhu do vrchu. Pokud tedy všechno poběží, jak má, pak Kamča vyběhne v italské Promeně 30. července od 10:30 na trať 13km s převýšením 860m.

úterý 13. června 2017

4. místo ve Světovém poháru

O víkendovém MČR v malebné Lipnici se mne hodně lidí ptalo, co že je s Kamčou. Žádné obavy, užívá si na Světovém poháru v běhu do vrchu. A koneckonců proč by ne - kdo z vás by nezvolil víkendový výlet na hezké místo s výhledy na Savojské Alpy, s trochou francouzské kuchyně a k tomu poměrně snesitelný výběh (9km, 820m převýšení), i když v těžké konkurenci zkušených (a vyschlých) soupeřek?

I díky respektu ke zkušeným (a vyschlým) soupeřkám Kamča zahájila svůj závod opatrně. Pak se slušně rozeběhla a začala mohutně stahovat, přičemž se v závěru dostala až na dohled ke stříbrnému místu. A finiš to byl mimořádně těsný. Nakonec se Kamče jen o vteřinu nepodařilo dotáhnout Pavlu Schornou (3. místo) a ani tuhnoucí Valentine Belloti (2. místo), která doběhla jen o další dvě vteřiny dříve. 
Pavla s Kamčou na výklusu po závodě
Skončit 4. na Světovém poháru v běhu do vrchu je ale i tak obrovský úspěch. A to vzhledem k tomu, že drtivá většina Kamčiných tréninků (dráha a cestičky ve Stromovce) má převýšení v jednotkách metrů. Pro srovnání jak je orienťák náročnější si vezměte, že kdyby Kamča hypoteticky chtěla být 4. ve Světovém poháru v OB, pak by se musela zlepšit tak, aby na klasice byla o parník lepší než naše reprezentantky; jak ukázal poslední závod SP, rozdíl na 4. místo by znamenalo mít minimálně 16 minut k dobru.

středa 7. června 2017

Memoriál Josefa Odložila

Na rozdíl od loňska jsme na hlavním pražském atletickém klání nesbírali autogramy, ale rovnou účasti. Do předprogramu se na 60m dostala nejen Alička (TJ Dukla Praha), ale i přespolní Magdalenka (SK Chotěboř).
Alička v čele v oddílovém tričku
O dvě hlavy menší Majdička jako David mezi Goliáši
A nakonec si zazávodil i Mareček

pondělí 5. června 2017

Tak kampak, do Řitky?

Pořadatelský oddíl OK Kamenice se na svém dresu ptá "KAM?"; a v neděli nám jako pořadatelé konečně odpověděli, co tím myslí - do Řitky. Ale neplatilo nomen omen, ba naopak. Konečně se mi podařil závod bez "červeného políčka v ORISu", a bylo z toho na klasice v H21B 11. místo. 

Navíc mne kromě jedné výjimky porazili jen kluci o 10-20 let mladší. Mezi nimi mimochodem i tací mudrlanti jako Štěpán Mudrák, který den předtím doběhl 5. v elitě, aby druhý den doběhl 3. v béčkách. Díky němu mi tedy jednoduchým přepočtem (jedno místo na jednu kategorii dolů) vychází, že jsem vlastně nebyl 11. v béčkách, nýbrž 9. v elitě.
Mami, ty jsi první! A mimochodem, koupíš mi další kopeček zmrzky?
Když už je řeč o heroických výkonech, musím zmínit Kamču, která se na klasice opět na úvod trochu vychybovala, aby pak sbíhala ztrátu a vytvořila pro diváky v aréné drobné drama. Když jsme se shodou náhod seběhli na sběrce, tak jsem v očekávání, že určitě zase půjde o vteřiny, jí maličko vyhecoval. Čímž jsem možná pomohl tomu, že dlouhý úsek do cíle dala za 1:38 (stejně jako Baptiste Rollier), zatímco já za 2:13 (a další holky na bedně za 1:54). Tudíž podobně jako na Paprsku nakonec o jejím vítězství rozhodly pravidelné úseky na dráze na Olympu. A pak že to lízání tartanu k ničemu není.
Poznáte, čí dres je na stupních aneb jak si aspoň moje oblečení konečně užilo pocity vítězství v elitě
Mimochodem perlička: Kdyby gel od Enervit potřeboval reklamu, tak by se mohl použít příběh o jeho odolnosti - stačí nespotřebovaný přeložený sáček nechat omylem v kapsičce kalhot a pak jen zírat, jak přežije praní a odstředění na 1200 otáček. Ten den byl zkrátka plný příběhů o odolnosti.

středa 31. května 2017

3000m za 9:49.87

Po dvou dnech, opět jen pár kroků od Petřína, ale tentokrát na Stadionu Evžena Rošického, se odehrávala Praga Academica. Před třemi lety zde Kamča ve slušné konkurenci zaběhla 10:09.41. Letos se závod posunul ještě na vyšší úroveň - prize money, černošky v závodě, k tomu online video přenos a navrch raketa Simona Vrzalová, která na závodech působí, jakoby si odskočila v pauze z večerky.
Opět konkurence děvčat i o 18-20 let mladších (zdroj: atletika.cz)
Bouřky notně zkropily tartan, ale samotnému závodu na 3000m se vyhnuly. Kamča v dusném počasí a dusné konkurenci vyrazila opatrně a postupně stupňovala tempo. Poslední km šla za úctyhodných 3:11 a celkově 9:49, poprvé v životě pod 9:50. Navíc cenné 6. místo. Opravdu skvělý výkon. Další úspěšnou matkou byla Kamčina sparingpartnerka, jen o rok mladší Daniela Havránková, která se výrazně zlepšila na 10:05.

úterý 30. května 2017

Jak Kamča honila missky

Když už se vyautovat ze Světového poháru, tak alespoň s grácií a s nějakým výsledkem. Něco podobného si říkala Kamča, když se hlásila na závod Kilpi Trail Running Cup na Petříně. Právě na Petřín je právě uvalené embargo pro orienťácký Světový pohár 2018; Kamča realisticky zvážila, že jí se asi týkat nebude a tak bude lepší se s roční pauzou opět podívat na trailové závody, které úspěšně pořádá Martin Dvořák.
Letos teprve podruhé v barvách Mizuno (zdroj: ktrc.cz)
Trať byla o něco mírnější a pro hobíky stravitelnější než před 2 lety. Zpestřením byla účast missek, které si člověk alespoň mohl prohlédnout zblízka, včetně nějakého toho kila na citlivých partiích navíc. Kamče se na delší trati (9.5 km) běželo parádně, vítězství bylo drtivé a v cíli ji předběhlo jen 10 mužů. A stejně jako vítěz mužů Ondřej Fejfar se při honění missek zvládala i dívat na Pražský hrad.

středa 17. května 2017

Paprsky formy na Paprsku

K Jeseníkům máme vskutku ambivalentní vztah. Na straně jedné, komu by se chtělo v té naší kotlince jezdit někam 4 hodiny autem? Na druhou stranu Jeseníky vyvolávají hodně formativních zážitků - první Kamčino vítězství v dámské elitě při závodě Českého poháru (u Vrbna pod Pradědem v roce 2009), první Kamčina nominace na MS v běhu do vrchu (běh na Kralický Sněžník v roce 2010) a nakonec i můj zoufalý boj s kupkami na Kunčické hoře (v roce 2013 na MČR v middle, poprvé jako veterán).

Na závody na Paprsku jsme se skutečně těšili; bylo za tím asi to pnutí a svrbění, které má každý orienťák, který si ve velkoměstě vzpomene na to, že ho čeká víkend v horách. Těšili jsme se dvojnásobně vzhledem k tomu, co závodům předcházelo - na začátku května, pouhé 2 týdny předem, byly ještě v okolí centra rolbou upravené stopy. A jelikož se do centra musela vyjít sjezdovka, závody nakonec téměř připomínaly italské či švýcarské vícedenní.
V pohodě do cíle (foto: Hubánek)
Skutečnost ještě předčila očekávání: výhledy krásné, počasí příznivé, les parádní a mapa i závody perfektní. Co se týče tratí, klasika byla v dámské elitě poměrně zajímavá; v H21B byla citelně horší, i když i tam se daly vyrábět chyby. Takticky zajímavým prvkem bylo vysoké borůvčí, které výrazně zpomalovalo běh a které se nacházelo jen v části prostoru; při volbě postupů bylo dobré ho vzít v potaz, pokud si člověk dokázal udělat z omezených informací relevantní odhad. Co se týče nedělní middle, nastupoval jsem do ťukačky mezi kupkami s velkým respektem, ale nakonec stavba byla výrazně jednodušší než např. middle v Kunčicích. 

Víkendové výsledky mé drahé polovičky připomínaly hod mincí. V sobotu jí padl orel (pouhá vteřina za bronzem), aby jí v neděli naopak padla panna (bronz o pouhých 10 vteřin). Ale jen ona sama ví, jak málo by stačilo k ještě lepšímu umístění... Oba výsledky jsou v každém případě skvělou vzpruhou po jejím mapovém propadáku na MČR ve sprintu (kdy jí alespoň nemuselo být líto, že pro polovinu startovního pole šlo - slovy Kenta Olssona - o přebor v zahrádkaření na domácí zahrádce).
Pro děti to vypadá docela těžké a ono to asi také bylo těžké.
Za hlavní hrdinku víkendu bych ale prohlásil Aličku. V sobotu zvládla D10C s úsměvem a v neděli se s Terkou Kamenickou odvážně vydaly na trať P (příchozí), která děti skutečně nešetřila. Za hodinu byly zpátky, bohatší o zážitky boje s horským lesem. A my jen zíraly, jak zkušeně si počínaly: "Jak jste našly tu jedničku? Normálně, daly jsme si azimut..."
Na rozdíl od mnoha bezhlavých ratolestí se naše děvčata detailně orientují hned na startu
Úplně nakonec: do kategorie lesních legend lze zřejmě zařadit i prohlášení pořadatelů, že v lese zřejmě viděli losa. Kdo ví, faktem je, že do Jeseníků los občas z Polska zavítá. Co se týče nás, vzhledem k tomu, že Paprsek nám evokuje toužebně očekávané paprsky slunce (a formy), losem se někdy brzy rádi necháme zase inspirovat.

čtvrtek 4. května 2017

Mločí trojúhelník

Po neuvěřitelných sedmi letech jsme opět zavítali do Mariánských lázní, kde místní mloci v květnu pravidelně pořádají komorní třídenní. A jako vždy jsme si v nádherných terénech západních Čech lebedili.

Úvodní sprint na stadionu pro plochou dráhu byl poměrně nápaditý, nabízel varianty díky plotům a i probíhání ve stopách motorek mělo netradiční nádech. Pak následovaly dvě etapy na Kameništi, kde se nacházely nádherné (a trochu kapří) bažinaté pasáže; přesně kvůli takovým místům stojí zato si s Pet Shop Boys zazpívat "Go West!".

Zde jsem si náramně užil tandem s Honzou Škrabálkem, který za mnou od 1. kontrol letěl, jako kdyby měl padák na zádech. To byla mimochodem kuriozní situace - dva dny za sebou jsme měli sice zcela odlišný start, ale první kontroly byly od sebe 10 metrů. A hned na K1 jsem Honzu doběhl o 8 minut, poté co on běžel na posed, který si pamatoval z předchozího dne (ten byl ale o 200m jinde).
Marečkův protokol ze závodu; obrázek je výjimečný tím, že na něm není žádná bojová formace
Finále proběhlo v Maršových Chodech, v nádherném terénu Českého lesa, odkud si ještě živě pamatuji, jak předloni v září foukalo. A podobné drsnější počasí panovalo i nyní, takže si alespoň můžu do bločku zapsat, že i v květnu se stále mají nosít zimní péřové bundy. Což nám ale nebránilo užít si místních krás - zříceniny hradu Kynžvart, rašeliniště v Kladské a pálení čarodějnic v Michalových Horách, kde Mareček dával místním pubertálním pobertům lekce z katy Heian Shodan.

sobota 22. dubna 2017

Prague Easter 2017

I když letošní Pražské Velikonoce spadly až do poloviny apríla, opět se nesly v duchu nerozhodnosti. Chce počasí říct, že začíná jaro, nebo že končí zima?

Pro každého z našeho oddílu šlo letos tak trochu o premiéru. Pro mne v H40A. Pro Aličku v D10. Pro Janu Benešovou šlo o jeden z prvních závodů v dresu SK Chotěboř. A pro Kamču návrat ke kořenům, když nám úkryt před nevlídným severákem poskytl stan Jindřichova Hradce.
Tak trochu čekáme, kdy se Alička na své buzole uškrtí, ale bláhový, kdo zkouší radit svému dítěti.
Před dvěma lety jsem zmínil závěrečnou etapu a na mojí K8, připomínající himalájskou K2. Letos pro Kamču byla zajímavá K4, kterou si spletla s K6, čímž krásně doplnila sekvenci sudých čísel. Mapovat na K6 (viz žluté kolečko) pro ni znamenalo vydat se na přímou (modrou) variantu namísto poměrně jednoznačné (červené) obíhačky. Až na kopci si chybu uvědomila a správně se rozhodla dokončit postup obíhačkou a vyhnout se neúprosné stěně. I tak dostala na postupu od Louise Oram z Bakkelagetu jen 18 vteřin.
K3 vlevo dole, K4 vpravo nahoře
Pruský kámen, kde proběhla druhá i třetí etapa, je z hlediska výletů parádní destinace. Jde spíše o pozapomenutou vyhlídku, odkud je výhled jak na severní kopce k Ralsku, tak jižně do Kokořínska. Nahoře se nachází plošinka se zvětralým pískovcem, přičemž zvětrání má unikátní tvar pyramid.

neděle 9. dubna 2017

4-4-4

Tento víkend potvrdil, že 4. místo našeho dámského týmu z Jarního poháru nebyla náhoda. Po 4. místě opět 4., což znamená i 4. v prozatimním pořadí Českého poháru. Kdo by to byl před sezónou řekl?

Český pohár štafet má mimochodem dva zajímavé aspekty. První je bodování v závodě. Pro většinu závodů (tzv. úrovně B) v ženách platí, že boduje 35 týmů, kdy od 7. do 35. místa každé lepší místo přinese 1 bod navíc. Pak je do 4. místa přínos 2 body, do 2. místa 3 body a vítěz získává o 4 body více než druhý. Což znamená, že nárůst "prémie" je u 6., 3. a 1. místa - to jsou místa, o která se vyplatí bojovat, což si děvčata zejména na třetích úsecích musí uvědomit.

Druhý zajímavý aspekt se týká velkoklubů. Pokud chtějí co nejvíce svých týmů dostat na MČR, které je finální a nejvíce bodovaný závod celé série, pak musí stavět vyrovnané týmy. Je to z toho důvodu, že body se týmům dávají bez ohledu na označení týmu - vždy nejvyšší oddílový tým ve výsledkové listině získává body pro oddílový A tým, druhý tým pro oddílový B tým atd. Což je taktika, kterou lze pozorovat zejména na podzim, kdy je nejvíce jasné, kolik bodů je potřeba k postupu. Tato taktika pak může na podzim pomoci menším klubům, které by se jinak nejlepším týmům velkoklubu nepřiblížily. Na druhou stranu to činí závodní pole vyrovnanější, což závod dělá méně předpověditelným.

Pro velkokluby je taktika nasazení vyrovnaných týmů výhodná pro celkové bodování hned ze dvou důvodů: zaprvé, MČR je nejlépe bodovaný závod a mít více týmů znamená, že jejich slabší týmy vytlačí ostatní týmy a tím jim výrazně sníží body. Zadruhé, i když mít vyrovnané týmy znamená bodovou ztrátu, je možné ji zanedbat, protože týmu se počítá jen 5 výsledků z 8 závodů.

neděle 26. března 2017

Bavlna - režná nit - dederon

Pořadatelé Prague Park Race se letos nadechli k organizaci hned trojice závodů, které mají ukázat pěkná přírodní místa v Praze. A prvním z nich byl Průhonický park, kam jsme se zatím nikdy nepodívali a kde (vzhledem k ochraně UNESCO) je přitom na co se dívat.

Dámský závod nabídl srovnání textilií - vyhrála bavlna (atletka Kristiina Mäki), za ní režná nit (vrchařka Pavla Schorná) a třetí dederon (moje drahá orienťačka Kamča). Pro Pavlu s Kamčou šlo i o premiéru v barvách nově vzniklého Mizuno teamu, kam ještě patří špičkový vrchař Honza Janů a Roman Skalský. V jarním povětří  a sluníčku se jejich nové oblečky pěkně vyjímaly.
První a druhé místo v ženách 30-39 pro nově vytvořený Mizuno tým

neděle 19. března 2017

Veni vidi vici

I když moje drahá polovička za zimu nasbírala orienťáckých tréninků, co by se vešlo na prsty jedné ruky, zahájení orienťácké sezóny jí zatím vychází doslova na jedničku.

Už minulý týden na Jarních skalách, kam jsme zavítali po roční pauze, doběhla první; nicméně do čistého závodu bylo velmi daleko i a pajdajícímu veteránovi, jako jsem já, nadělila jen tři minutky. Na druhé straně priority na Kosti bývají jinde - užít si jarního sluníčka, skal a vůní lesa a koneckonců i pokochat se retro webovými stránkami, jejichž vznik se rozhodně datuje do přechozího milénia.

Na Jarním poháru nebyla priorita vůně lesa, jako spíše nepokazit dámskou štafetu CTB. V loňské edici doběhl tým dvanáctý; po letošním posílení v podobě Jany Benešové (čímž většinu dámského chotěbořského týmu tvoří rodačky z města Adama Michny z Otradovic), byly ambice na úrovni první desítky. 

Alča rozeběhla pěkně, jen díky farstě a chybce běžela dost osamoceně a doběhla 17. s mírnou ztrátou na balík. Jana pak zaběhla výtečně a stáhla na 10. místo, což bylo pro celkové pořadí klíčové. Pak vyběhla Kamča a začala tvrdit muziku.
A brambora je v kapse (foto: kade.cz)
Když jí na průběhu komentátor hlásil 5. místo, ještě zrychlila a na předsběrce doběhla Lenku Mechlovou. Ta se pokusila o spurt, ale v té chvíli jsme už věřili, že naše dámy mají historicky fantastické 4. místo. Škoda jen, že závod nebyl o trochu delší, protože Ivetka za Pardubice doběhla pouhých 14 vteřin před Kamčou. Nicméně radost ze skvělého týmového výsledku znásobil i fakt, že Kamčin čas byl nejlepší ze všech závodnic z celého dne.

Nedělní hromadný start velmi připomínal loňský dostih, na rozdíl od loňska ale i s favorizovanou Denisou Kosovou. Běželo jen 18 žen a proto systém, kdy v lese byly jen 2 okruhy (přičemž jeden obsahoval motýlek) pomohl k efektivnímu rozdělení. Kamča běžela jiný okruh než Denisa; bylo až neuvěřitelné, že na uzlové kontrole v čase 43 minut se setkaly téměř na vteřinu, čímž vlastně hromadný start pro tyto dvě a ještě pro Aničku Štičkovou, která stínovala Kamču, začal fakticky nanovo. Pak už nebylo v lese mnoho co řešit a rozhodovalo se až v závěru, kde si Kamča doběhla pro obhajobu loňského vítězství.

Kuriozitou dne z opačného konce výsledkové listiny byl výkon člena našeho oddílu Jaromíra Jelínka, který za 3:25 hodin doběhl elitu, se ztrátou 83 minut. Čím nemyslím ztrátu na vítěze, ale na předposledního závodníka. Pořadatelé zřejmě chtěli něco sdělit, když mapu 1:10 000, použitou pro dětské tratě, nazvali Jelínek.

čtvrtek 16. března 2017

3000m za 9:50.7

Kamča si ve středu odskočilo od práce, kroužků a domácnosti do haly, aby zaběhla 1km za 2:59 a poté 3km v osobním rekordu za 9:50.7. A to vše v "keckách" od Mizuno. Na veteránku docela slušný výkon.

Zkrátka, jak říkával Jiří Paroubek: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

čtvrtek 23. února 2017

Moldava podruhé

Téměř na den po šesti letech jsme zavítali do okolí Moldavy vyzkoušet si krušné podmínky, na které jsme se během zimy natěšili jako věrní příznivci detektiva Kuneše. Hory krušné nakonec ukázaly tvář jarních monzunů, což znamenalo lyžování na poměrně široké škále podmínek, od ledu, vody, kaše až po luxusní německý manšestr.
Pěkná projížďka po trati bývalé železnice, poté luxusním Německem a nakonec po magistrále od Žebráckého rohu 
Ostatně porovnání českého a německého pohraničí bylo tématem četných úvah. Ať už šlo o lyžařské stopy, infrastrukturu, ochotu místních (chleba? nevím, jestli bude) a obecně o vzhled a pořádek, rozdíly byly propastné jak Macocha. Cituji ostatní - v Německu je snad i tráva zelenější, nemluvě o výši sociálních dávek. Na druhé straně špetku optimismu zavdala příroda, na které byly vidět už jen minimální znaky imisní kalamity.

Nečekaně pěkné zpestření přinesl výlet do Osseggu (Oseku), kde se vyjímá cisterciánský klášter, včetně vlastního pivovaru, nad městem rozsáhlá zřícenina hradu Rýzmburk a kam se jede po krušnohorském Semmeringu. Neméně pěkná byla i rozhledna na Geisingbergu a vůbec okolí Altenbergu, kde jsou fantastické výhledy po okolí.
Cituji Kanta: Modré nebe nad hlavou a návštěvní řád ve mně

neděle 29. ledna 2017

Maska a tvář

Do třetice návštěva Činoherního divadla, a do třetice na činohru o vztazích mezi 51,5% polovinou a 48,5% polovinou populace. A do třetice jedno z nejlepších obsazení - Petr Nárožný, Jaroslav Dulava, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Otmar Brancuzský, Petr Meissel a Jitka Ježková.
"Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně. A jakmile je nás hodně, máš pocit, že je to normální... Já jsem prostě normální manžel."
Při úvodním oslovení z reproduktoru od Michala Pavlaty člověka trochu zamrazilo, protože už týden si hoví v hereckém nebi. Pak už ale následovala ryzí groteska v tempu hokejového zápasu.  Role bezmezně tolerantního stárnoucího bankéře s mladou zalétávající manželkou v podání Petra Nárožného byla pro mne jednoznačně nejzábavnější, zejména díky jeho mistrovství ve "střihovém výrazu" a i díky textu s často peprnými glosami. Poté, co jsem letos v autě strávil s Machem a Šebestovou desítky hodin, jsem si skutečně vychutnával každý detail jeho hlasu a intonace. 

Advokát v podobě Jaroslava Dulavy byl sice obsahem menší role, ale výškou postavy i efektem samozřejmě nepřehlédnutelná velká role. Nakonec je docela překvapivé, že díky takto čitelné komedii si Ivana Chýlková odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon (a to už v sezoně 2002/2003!), ale možná to vidím tou perspektivou, že Ivana Chýlková mi během posledních deseti let fakticky s rolí Saviny Graziové splynula.

čtvrtek 19. ledna 2017

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.
Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...
Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

čtvrtek 12. ledna 2017

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

čtvrtek 5. ledna 2017

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...
K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28
Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.